Ženy jsou vyčerpané jako krávy v mléčném průmyslu

Na jatka přijíždějí krávy, které celý život dojily. Byly důležité pro svou dojivost, a tak se jejich existence smrskla jen na to jediné – být stále schopné dávat mléko. Nikdo se neptal, jak se cítí. Nikdo neřešil, jestli by raději jen tak ležely na louce a přežvykovaly trávu. Byly tu proto, aby produkovaly. A pak, když už nemohly, byly odepsány.

Ne, k sepsání mě nevedly články, které teď na internetu zvedají tlak všem, ale rozhovor s kamarádkou.

Možná je to kruté přirovnání, ale kolik žen se v tom pozná? Kolik z nás jede ve stejném rytmu – starat se, pečovat, dávat – dokud nepadneme únavou? Možná si teď můžeme hrát na to, že máme šanci svůj život změnit, ale když jsme vyčerpané až na dřeň, kde máme vzít sílu na to vystoupit z toho kolotoče? A POZOR! Vyčerpání může přijít i když pravidelně odpočíváš

Nevěříš?

Samozřejmě, že i muži dávají a jsou vyčerpaní to nerozporuju! Ale protože už 20 let pracuji se ženami a sama jsem ženou, mám prostě sondu do ženského světa, a proto píšu nás.
 My prostě pořádá dáváme. Svůj čas, svou energii, svou náruč, svou mysl. A je úplně jedno, jestli jsi super-skvělá dokonalá spirituální žena, která je chytrá jak vopice a má srovnaný čakry do 15 kolene. Nebo Blažena z horní dolní, která si myslí, že čakry jsou nějaký Italský těstoviny. Obě bez rozdílu dáváte a dáváme hodně! V těch obyčejných každodennostech.

Možná ti těchto 10 bodů otevře oči

1. 
   Matky na plný úvazek – Vstávají v noci k dětem, vaří, perou, organizují, starají se. Často si ani neuvědomí, že už roky neměly čas jen pro sebe.
2. Pečovatelky v rodině – Staráme se o stárnoucí rodiče, partnera, nemocné blízké. Jsme vždy k dispozici, protože tohle jsem se naučily od našich ženských vzorů – „matek, babiček, tetiček“.
3. Věčné psycholožky – Kamarádky, kolegové, partneři – všichni se nám svěřují. Posloucháme, radíme, utěšujeme, ale mnohdy potřebujeme utěšit i my samy, ale když vidíme kolik mají naloženo ti druzí, raději mlčíme. Cesta může být psycholog, terapeut ale třeba i kartářka, která nás vyslechne a nasměruje.
4. Výkon v práci i doma – Studujeme, neustále na sebe vytváříme tlak na úspěch. Pracujeme, budujeme kariéru, ale zároveň se očekává, že domácnost poběží, jako kdybychom byly jen hospodyňky, což prostě není možné!
5. „Superženy“ – Kultura a společnost nás tlačí do toho, že musíme zvládnout všechno. Být dokonalé matky, partnerky, milenky, úspěšné v práci, fit, krásné, organizované a proto tolik žen, pociťuje selhání, když se jim to nedaří.
6. Neustálá připravenost – Telefon je stále zapnutý, e-maily kontrolujeme i o víkendech, utíkáme k sociálním sítím, aby nám neunikly nějaké informace, děti nás volají každých deset minut. Odpojit se? Skoro nemožné, bez tréninku a trpělivosti se sebou.
7. Péče o partnerský vztah – Starost o to, aby byl muž spokojený, aby vztah fungoval, aby doma byla pohoda. Často děláme kompromisy, protože když už nějaký vztah máme, nechceme ho ztratit. Na druhou stranu, je takový vztah pravdivý?
8. Emoční práce – Nejen že všechno zařizujeme, ale i hlídáme nálady ostatních. Doma i v práci. Jsme jako barometry, co neustále sledují, kde je třeba zasáhnout, aby byla pohoda, kterou chceme i my, abychom si mentálně odpočinuly.
9. Obětování vlastních snů – „Teď na to není čas.“ „Až budou děti větší.“ „Až se postarám o rodiče.“ A tak odkládáme to, co bychom chtěly dělat, na nikdy. Ano, možná to po ženách nikdy přímo nechce, ale věci se samy neudělají…
10. Tlak být „hodná“ – Od mala jsme vedené k tomu, že máme být milé, vstřícné, ochotné. Takže říkat ne, chce odvahu a možná i kus vědomé práce na sobě.
    

A tak dáváme a dáváme, až jednoho dne zjistíme, že už není co

Unavené jako krávy, co dojí poslední kapky mléka, i když už dávno nemají z čeho.

Vyhoření není jen syndrom. Je to stav, kdy ztratíme smysl v tom, co děláme. Přestaneme cítit radost, a místo toho přichází jen únava, podrážděnost a prázdnota.

Co s tím? Nejlepší by bylo zastavit se dřív, než dojdeme na úplné dno. Ale realita je taková, že si často všimneme až ve chvíli, kdy už jsme tam. Pozor, nedělám z nás žen chudinky, protože nejsme a máme odpovědnost za to jak se ke svému životu postavíme.
Chci jen upozornit na to, že cítit se vyčerpané, frustrované a přetížené, ať už jako matky nebo bezdětné, je naprosto normální.

Prý by tohle mohlo pomoct! Jenže…

• Dovolit si říkat ne. Jenže ono to není snadné, a přesto na tom už spousta žen pracuje. Slyším je o tom mluvit. Učí se respektovat své hranice a dovolují si říkat a dělat to, čemu věřily, že nesmí nebo to nejde. A také dovolit si říkat NE znamená, že se pak setkají s odvrácenou tváří téhle věci. Tj. protože neumíme říct jen NE tím, že jsme byly vychovávaný jako hodný holky, začneme s vysvětlováním, obhajováním se a co to znamená? Zase dáváme. Energii do vysvětlování a pak energii do toho necítit vinu, že někomu říkáme ne.
  
• Přestat se snažit být dokonalé. Dům může být neuklizený, večeře nemusí být domácí, děti můžou chvíli vydržet bez naší přítomnosti. Řekněme si to upřímně, tohle bude trvat, než si to osvojíme. A co ty myšlenky, který se začnou rojit v naší hlavě? Všechny ty vzorce a rodový programy, kterým najednou budeme čelit. Takže zase vydáme energii na to, obhájit před sebou, že si dovolíš být nedokonalá.
  
• Najít čas jen pro sebe, skvělá myšlenka! Díky bohu za ní! Ale jak ten čas strávit, bez toho, aniž bychom nevydávaly žádnou energii. Napadlo vás třeba, že i čtení knih nebo sledování seriálu na Netflixu je o dalším výdeji energie. Minimálně vydané energii našeho mozku na zpracování informací.
• Dovolit si požádat o pomoc. Jenže napadlo vás někdy čím ženy uvnitř sebe projdou, než někoho požádají? Kolikrát denně je napadne, že ostatní ženy to zvládají a ony ne. Kolikrát denně jim prolétne hlavou hlas jejich matky nebo babičky která jí říká „MUSÍŠ A MY TO TAKY VYDRŽELY“.

Ano, rady jako „říkej ne“, „odpočívej“ a „požádej o pomoc“ jsou skvělé, ale co když i to je další boj? Co když říct ne znamená potýkat se s pocitem viny? Co když odpočinek znamená čelit vlastním myšlenkám, které nám říkají, že jsme selhaly? Co když žádost o pomoc znamená přiznat si, že to sama nezvládám?

Tohle jsou věci, které nevyřeší jedna kniha nebo rychlý tip. Potřebujeme jít hlouběji.

V tom nám mohou pomoci třeba i konstelace. Protože mnoho z těchto vzorců nemáme jen my – neseme je z generace na generaci. Jsme naprogramované dávat, obětovat se, starat se, držet pohromadě svět všech okolo. A když se to snažíme změnit, přichází odpor – nejen zvenčí, ale i uvnitř nás.

Konstelace nám pomáhají vidět tyto vzorce, pochopit, odkud pocházejí, a hlavně najít nový způsob, jak fungovat. Umožňují nám setkat se s těmi hlasy v nás, které říkají: Musíš! Nesmíš! To nejde! Co by řekli ostatní? A přetvořit je na: Můžu! Smím! Je to můj život!

Proto, pokud v tomhle textu poznáváš sama sebe, pokud cítíš, že jedeš na doraz, pokud víš, že potřebuješ změnu, ale nevíš, kde začít – pojďme se na to podívat v konstelacích.

Možná poprvé zažiješ, jaké to je, když tě někdo opravdu vidí. A dovolíš si vidět i sama sebe.

Proč vám tohle píšu? Protože cítím, že potřebujete vědět, že i tyhle dobré rady mají svá úskalí na která narazíte a že jsou přirozené a prožíváme to všechny. Nezalekněte se jich. Musíte vědět, že vás potkají pochybnosti, možné ztráty lidí, které nezvládnou vaše NE, ale také odsouzení, obavy, nejistoty atd. a že jim budete muset čelit. Ano i to vás bude stát energii, ale tahle energie se vám v určité chvíli začne vracet.

Má to mysl hledat cesty k tomu, abychom neopomíjely sebe a posunovaly hranice toho, co nám vrací energii.
Protože když se nezastavíme samy, zastaví nás život. A často dost drsným způsobem.