Rozhovor s Martinou Koláčkovou: Empatie roste zkušenostmi aneb proč boří staré systémy v HR?

Poznala jsem ji v jednom kurzu. Líbil se mi její styl, ale téma mi bylo vzdálené. Podnikám, a tak jsem nebyla cílová skupina Martiny. Přesto mě její projekt přitáhl. Martina prostě umí upoutat pozornost. Je empatická, vnímavá a umí číst mezi řádky.

Taková vědma ve svém oboru. Umí vnímat podstatu člověka a vypíchnout to, co ten druhý není schopen vidět. A to bohužel každý v personalistice neumí. Věřím, že kdyby byli všichni, kteří jsou v jejím oboru, jako Martina, tak máme plný stát fungujících firem a spokojených zaměstnanců, včetně vedení.

Martina učí firmy i jednotlivce, jak autenticky pojmenovat a „prodat“ svoji jedinečnou hodnotu.

Říká o sobě: „Jsem přesvědčená, že dlouhodobě prosperující firma musí mít spokojené zaměstnance, aby se mohli dobře starat o spokojené zákazníky. Vím, že obsazením pracovního místa práce personalisty nekončí, naopak teprve začíná, a proto je důležité mít zmapované personální činnosti, kritické body a nastavit veškeré procesy tak, aby byly smysluplné a funkční.

Možná se budeš teď divit, ale já s Martinou souhlasím. To, co se mnou sdílíte během výkladů karet, je neuvěřitelné, a protože nejsem klidná povaha, občas mě zvedne ze židle to, jak s vámi zachází zaměstnavatelé, ale také, jak se i zaměstnanci chovají ke svým zaměstnavatelům.

Nejčastěji se mnou řešíte otázku vztahů a dost často se do nesouladu partnerského prolíná právě práce. Takže já osobně si myslím, že pokud by se od Martiny lidé i firmy inspirovali, zlepšili a zkvalitnili by se vztahy. Mužům i ženám by odpadla frustrace z nespokojenosti v zaměstnání nebo se zaměstnanci.

Takže to, co Martina dělá, považuji za důležité a smysluplné. Má to totiž nesmírný přesah.

Kdo je Martina a co dělá?

Celým jménem se jmenuje Martina Koláčková a věnuje se už více než 12 let personalistice. Dnes pracuje jako externí personalistka několika firem a současně pomáhá lidem pojmenovat jejich lidské a profesní kvality a autenticky je vložit do skvěle padnoucího životopisu i motivačního dopisu. Vytvořila si svůj web a blog na www.martinakolackova.cz. Lidsky „osahat“ si ji můžete na FB stránce DOBRÁ PRÁCE BEZ FRUSTRACE, kde vás jistě ráda přivítá.

Já osobně Martinu znám především jako velmi vnímavou, empatickou ženu se silným smyslem pro spravedlnost, která se velmi těžko vyrovnává se zradou a zaběhlými dogmaty. Ať dělá cokoli, dělá to vždy naplno a na 150 %.

Moje rozhovory s inspirujícími ženami však nejsou o jejich práci, ale spíše o jejich životě a o tom, jak se vyrovnávají s temnými údolími.

Protože vnímám, že právě ženy, které inspirují, by měly ukazovat svou lidskou a zranitelnou část, a tím se vám přiblížit a ukázat, že vy nejste jiné. Že i vy v sobě ukrýváte potenciál, který může zářit, stejně jako u žen, ke kterým vzhlížíte. Navíc díky těmto rozhovorům dostáváte nástroje, které můžete uplatnit, když i vy vstupujete do temného období tak, abyste jím prošly co nejvlídněji.

Martino, nejprve bych ti moc chtěla poděkovat za to, že jsi mi kývla na rozhovor. Velmi si toho vážím, protože ne všechny ženy, které jsou inspirativní, jsou také ochotné ukázat své 13. komnaty.

Moje první otázka se týká toho, jak chráníš sama sebe. Vím od tebe, že si vyslechneš mnoho příběhů svých klientů, a to nejen profesních. Každý člověk, který pracuje s lidmi, vstřebává kus jejich příběhu do svého energetického pole a ty díky své empatii nejsi výjimkou. Očišťuješ se nějak? Máš nějakou osvědčenou metodu, která ti pomáhá se od příběhů odpoutat a ukotvit se zase sama v sobě?

Ano Evi, je to tak, jak píšeš. Při své práci jsem vždycky nasákla emocemi a příběhy lidí, které nejsou vždycky pozitivní a jednoduché, prožívala s nimi.

Dokonce jsem to vlastní utrpení posunula ještě o úroveň výš. Mělo na to vliv moje dětství, kdy jsem si zažila situace naprostého duševního osamocení. Svůj zažitý pocit „co bych dala za to, kdyby mi někdo pomohl“ jsem promítla do těchto lidiček a sama se pasovala na jejich zachránce, spasitele. Brala jsem jejich osud na svoje bedra. Jenže jako prostředník, který pracovní místa nevytváří ani nemá právo finálního rozhodnutí, jsem se dostávala i do situací, kdy jsem mohla udělat maximum, a přesto to nestačilo. A tím jsem se roky trápila.

Dnes to dělám tak, že hned na začátku otevřeně řeknu lidem, co je a co není v mých silách, aby neměli falešná očekávání. Prostě definuju svoji a jejich roli v celém procesu plném různých proměnných a je to mnohem lepší.

Ochranu, o které mluvíš, jsem si uvědomila až letos ve tvém tarotovém kurzu. A děkuji za to!

 

Další má otázka se týká tvého osobního rozvoje. Vím, že se neustále vzděláváš ve svém oboru, abys udržela kvalitu svých služeb na vysoké úrovni. Pracuješ ale také na osobnostním rozvoji a proč?

Ano, vzdělávám se pořád, ale ne tak, jak by se možná předpokládalo.

Nechodím na klasické kurzy personalistiky a konference, kterých je dnes jako hub po dešti. Sama si hledám informace a jdu do hloubky v tématech, které mě zajímají. Jsem člověk, který jakmile narazí na něco, co neví, okamžitě hledá více zdrojů, a k nim přikládám selský rozum a kritické myšlení a snažím se je zasadit do konkrétního konceptu.

Navíc dnešní personalistika je multioborová disciplína – dobrý personalista by měl být psycholog, mediátor, mít procesní myšlení, ekonomický přesah, být copywriter, umět si poradit s grafikou atp. A to je to, co mě baví, protože jsem sama multipotenciální. Navíc mám pořád oči otevřené a vidím paralely ve všem, co se děje kolem nás, a to mě inspiruje, motivuje a přináší řešení, která bych při úzkém záběru jen na HR nenašla.

Osobnostní rozvoj, potřeba pochopit co a proč děláme, je nezbytnou součástí mé práce. Dnes už nedělám pohovory, ale léčebné rozhovory. A léčivé nejen pro kandidáty a mé klienty, kteří chtějí kariérní konzultace, životopis na míru apod., ale i pro mě. S každým životním příběhem dostanu další skládačku do mého puzzle, díky které roste moje pokora, vděčnost. A totéž se děje člověku na druhé straně, protože třeba i po roce mi chodí zprávy, že z našeho rozhovoru čerpají ještě dnes.

Vím, že vycházíš z velmi těžkých poměrů v rodině a tvé dětství nebylo vůbec růžové. Jsi veliká bojovnice a ušla jsi obrovský kus cesty. Je však ještě něco, co cítíš, že doslova otravuje tvůj vnitřní systém a víš, že se s tím musíš vypořádat?

Máš pravdu, dětství je období, do kterého bych se nechtěla vrátit. Víc než materiálně jsem strádala citově. Ale kdo ví, jestli to není jen tím, že moje citlivost je velmi vysoká. Každopádně mi to období dalo velkou negativní motivaci žít jinak. Dnes vím, že se mi to podařilo, i když ta cesta byla hodně bolestivá.

Život, který teď žiju, je to nejlepší, co bych si mohla přát. A přesto mám často pocity, které vůbec neodpovídají tomu, co se kolem mě děje na vědomé úrovni. Stále tak hledám odpovědi na otázky, proč to tak je. Jednou z odpovědí je velmi poraněné a uzavřené srdce, které si kolem sebe vytvořilo ochranu, a přestože si pustím lidi velmi blízko, těsně ke svému srdci dnes pustím jen jednu osobu na světě. Pak je to určitě strach z odmítnutí, vnitřní nejistota ve svoji hodnotu, podmínečná láska sebe sama atp.

Ovlivnilo nějak tvoje dětství volbu tvé profese a co myslíš, že byl hlavní spouštěč toho, že ses rozhodla pro harmonizování trhu práce?

Svým způsobem ano. Nedávno jsem si uvědomila, že už od malička jsem dělala přirozeně mediátora/prostředníka/vyjednávače. Mám dar natolik se vcítit do jednotlivých aktérů, že téměř vidím vše jejich očima. Chápu tak jejich pohnutky, reakce, názory a snažím se oběma stranám navzájem vysvětlit jejich „pravdu“ a pohledy. A tím harmonizovat situaci.

Současně jsem velmi citlivá na faleš, přetvářku, politikaření. Dřív mě uráželo, že se ze mě někdo snaží udělat blbce, než jsem pochopila, že dotyčný vůbec netuší, že já vím, co dělá a že mě jeho „hra“ může urážet. Myslím si, že není náhodou, že jsem si na vlastní kůži zažila šikanu i manipulaci. Myslím, že by to mnozí u mě nečekali, protože nevypadám tak, jak si lidi myslí, že vypadá „typická oběť šikany.“ Vím, proč se to stalo, i to, že něco podobného se může stát téměř každému. A proto tohle téma, které je kolem nás mnohem víc, než si myslíme, otevírám a snad i tím pomáhám k harmonizaci pracovního trhu. Protože všechno je o lidech a vzájemných vztazích.

 

Propadáš někdy stavům beznaděje a pokud ano, co je spouští? Jak s nimi pracuješ a co ti pomáhá?

To víš, že propadám. Moje citlivost je dar a současně prokletí. Říkám tomu procházka temným údolím. Je to někdy fakt masakr a snad jediné, co mi pomáhá, je uzavřít se, vybrečet se, utříbit si myšlenky a čekat, že to přejde. V těch chvílích jsem spíš reaktivní než proaktivní. Pokud nechci, klienti to na mě nepoznají. Dokážu zmobilizovat všechny síly, abych byla za všech okolností profesionální a nepřenášela to dál. O to víc mě to stojí sil. Každopádně vesmír to umí zařídit tak, že pokud si mám projít dalším údolím, zakázky se jakoby rozplynou a já nemám možnost svými myšlenkami utíkat k práci.

Vím, že v osobním rozvoji je teď takový nešvar, že musíme mít rádi sami sebe a pak se nám daří ve všem, ale já s tím úplně nesouhlasím. Ano, věřím, že musíme k sobě mít láskyplný a respektující vztah, ale protože jsme lidské bytosti, které rostou skrze vztahy, potřebujeme i uznání a ocenění od druhých. Potřebuješ i ty uznání a ocenění, přijde ti to přirozené, že i tohle my lidé potřebujeme? A pokud se ti ho nedostává, jak se cítíš a kdy ho nejvíc potřebuješ?

Přiznám se, že vlna sebelásky mě možná spíš zraňuje, protože mi to někdy fakt nejde a mám naopak tendenci za to být na sebe naštvaná! (až nedávno jsem pochopila, že to tak má spousta žen) Nikdo mě nenaučil myslet na moje potřeby, naopak jsem se snažila, abych nebyla pro nikoho přítěž. Abych si získala alespoň trošku lásky, byla jsem hodnou holčičkou, která by udělala všechno pro pohlazení, pochvalu, objetí.

Musela jsem si přiznat, že mám i dnes potřebu, aby se moje duše cítila přijatá svým okolím a „užitečná“. Prostě je to takový silný vzorec, který je zakořeněný hluboko v každé z nás a občas vystrčí růžky a dá mi co proto. Je to taky jeden z motivů dělat svoji práci tak, abych se pod ni mohla podepsat, aby měla přidanou hodnotu, smysl a pro mě dobrý pocit.

Samozřejmě jsou i období, kdy se mi ten starý vzorec aktivuje a já dostávám zkoušku, jestli už to zvládnu s menším sebedestruktivním přístupem k sobě samé a pochybnostmi.  Jsou to chvíle, kdy vkládám do své práce 150 % energie, ale to, co se mi vrací, je téměř neznatelné. A to mě zraňuje, frustruje, vysiluje a kladu si otázku, co dělám špatně.

Myslím, že odpověď už znám. Je třeba, abych já sama ocenila svoji kvalitu práce (což není pro perfekcionistu jednoduché) a viděla v ní to, co si přeji, aby v ní viděli i moji klienti. Je to takové naladění se na sebe a v tom se ten starý vzorec rozpouští.

Taky mi dodává energii každá zpráva/zpětná vazba nebo zakázka, která mě dokáže neskutečně dojmout a vpustit nový vítr do plachet. Všechno je to propojené.

Když se podíváš do minulosti, za co bys poděkovala svému minulému já?

Asi za to, že svoje zranění neotočilo proti ostatním a nešlo do druhého extrému, kdy někteří lidé maskují nízké sebevědomí arogancí, egoismem, negativní manipulací apod. Za to, že jsem si vždycky stála za svými hodnotami, „nesešla ze své cesty“ a nenechala se zlákat pozlátkem. Za to, že jsem to nevzdala, i když jsem tisíckrát chtěla. Za to, že jsem už mnohokrát překročila svůj stín a občas i vstala z popela jako Fénix a šla dál.

Poslední otázka vlastně není otázka, ale prosba. Kdybys mohla něco vzkázat mým čtenářkám, co by to bylo? Bez čeho se na trhu práce neobejdou a co bys jim doporučila při hledání práce? Popřípadě co bys ráda vzkázala podnikatelkám, které rozjíždějí své podnikání?

Jak pro podnikatelky, tak pro hledání práce bych doporučila jedno – zůstat autentická. Máte-li svoje hodnoty, cíl, smysl, držte se jich. Jakmile se začnete stylizovat do někoho jiného, hrajete „divadlo“, které vás bude stát neskutečně sil a navíc lidi, jako já, to velmi rychle vycítí a ztrácí důvěru.