Obrázkohraní

Určitě už vám obrázkohraní chybělo. Dlouho jsem ho nedělala, protože ono není jen o tom, že vezmu nějaký obrázek a napíšu k němu jen tak nějaký text. Obrázky musím pečlivě vybírat. Musí na mě mluvit, rezonovat se mnou a vyvolávat ve mně silnou, intenzivní potřebu o něm psát. V té chvíli vím, že to je ono a mohu se pustit do psaní!

Ale ani tak to není snadný proces. Dívám se na všechny obrázky a snažím se uvolnit co nejvíce to jde. Dýchat a ve svém vnitřním prostoru navnímat slova, která se začnou objevovat a chtějí být napsaná. Vlastně to funguje na podobném principu jako když čtu z karet, jen tohle psaní není pro jednu ženu, ale pro desítky, a tak je to trochu jiné a specifičtější.

Než ale začneš, tak si prosím přečti tenhle text.

Dnes to nebude obyčejné obrázkohraní zaměřené na každodennost. Ale ozvala se duše. Naše duše, která se rodí už věky do různých podob těl a zkušeností.

Ano, cítíš to správně, že tady nejsi poprvé. A možná ani podesáté ne.

Vracíme se do různých těl a příběhů proto, že tvoříme celistvý obraz, abychom se potom zase na konci mohli stát velkou duší. Připojit se k té, ze které jsme se odpojili, abychom se mohli zrozovat. Někdy jsme sami sobě byli i svými předky, což se dost často ukazovalo, když jsem pro vás načítala minulé životy kvůli vzorcům, kterým dnes čelíte.

A právě z pohledu nekonečného zrození a paměti duše dnes obrázkohraní vznikne.

Takže si teď prohlídni tuhle fotku, kterou najdeš pod textem.

Obrázek s číslem 1

Ne všechno, co nás v životě rozbije, nás musí zničit. Některé praskliny se mohou stát místem, už právě v chvíli jejích vzniku, kdy se v nás začíná přepisovat nebo otevírat další vrstva, po které naše duše lační. Díváme se na bolestnou, náročnou nebo jinak nepříjemnou událost, jako na něco špatného co následně musíme hojit, abychom to vyléčily a mohly jít dál. Co když ale prasklina která vzniká, není něco, co je potřeba opravit, ale už samotná regenerace a léčení nás samých? Co když to, s čím bojujeme je to, co duše vítá, protože přesně tohle potřebuje.

Ano na jedné straně nás bolest zavírá a my třeba na x let zmrzneme, ale co je x let z pohledu duše? Je to mrknutí. Okamžik. Jeden nádech. Třeba se v tomto životě už neotevřeme a zůstaneme zamrznutí, abychom se chránily před další bolestí i přes četné pokusy o to, to změnit. Jenže dost možná v další naší inkarnaci budeme mít díky tomu větší pochopení s někým, kdo prochází podobnou situací jako my v této inkarnací. A možná se právě tam naše srdce otevře a v nás se dokončí regenerace, kterou to celé je.
To ale neznamená, že byste se neměly snažit otevřít své srdce a uzdravit svá traumata. Jen vám tento obrázek chce ukázat, že bolestný okamžik nemusí být pouze něčím, co vás rozbíjí. Může být naopak okamžikem regenerace, která probíhá už ve chvíli, kdy máte pocit, že se právě rozpadáte.

Obrázek s číslem 2

Pravděpodobně teď toužíš po tom, aby už nějaká situace byla vyřešená nebo abys už prožívala něco, po čem tolik toužíš. Máš pocit, jako by se nic nehýbalo. Že se nic netvoří tak, jak moc se snažíš, aby se to vytvořilo. Možná to vyčítáš osudu nebo obviňuješ planety. Ale možná prostě jen teď potřebuješ ze všeho nejvíc NIC. Ten stav NIC, ve kterém se uvolníš a zbystříš své smysly. Ve kterém najednou uvidíš věci, které bys jinak vůbec nemohla uvidět.

Z pohledu duše je pár dní, týdnu měsíců ale i let, jen letmým okamžikem, mrknutím oka nebo sfouknutím svíčky.

Než se tvá přání a touhy splní, potřebuje šasi cítit i frustraci, beznaděj a pocity, že věci nejsou takové, jaké by sis přálá. Naše duše potřebuje zažít i protipól jiskření, lásky, radosti a toho, že se věci hýbou. Potřebuje zažít prostě NIC. A právě v tom nic se teď nacházíš. To ale neznamená, že tam budeš navždy nebo že tam zůstaneš po celý svůj současný život.

Budeš tam jen určitou dobu. Stejně tak jako se nadechuješ a potom zase vydechuješ. Ani nádech netrvá věčně a ani výdech. Mají rytmus a střídají se. Není tvá přání, touha nebo vize zatím naplněná? Ptej se sama sebe „Co můžu v tomhle NIC dělat pro svou vnitřní radost, pro sebe samu, pro planetu? Zkus tvořit něco, co můžeš a dej prostor tomu, že (podle tebe) stojíš na místě. To, že v tuhle chvíli nevidíš, že se to hýbe, vůbec neznamená, že se to nehýbe.

Obrázkohraní číslo 3

Říká se, že se učíme nápodobou. Ale není to jen mechanické napodobování toho, co vidíme. Je to také podvědomé přebírání a opakování toho, co u toho cítíme nebo co cítíme z těch, kteří nás formovaly když jsme byly děti. Na obrázku vidíš ruce staré ženy, která tvoří kynuté buchty, a malé dítě, které jí chce pomáhat. Představ si, že babička dá dítěti do rukou kousek těsta a ono může společně s ní uválet svou vlastní kynutou buchtu.

Babička je klidná, trpělivá, vysvětluje a pomáhá. Cítí se spokojená sama se sebou, svůj život vnímá jako hezký a harmonický. Dítě se od ní učí dělat buchty, ale zároveň vnímá něco mnohem důležitějšího. Je tam harmonie, klid, cítí se přijímané, podporované, viděné a vnímané jako součást společného dění. Vidí a cítí, že babička je spokojená. Naučí se nejen péct kynuté buchty, které možná jednou bude připravovat pro své děti a ony potom pro své, ale zároveň se učí o klidu, spokojenosti, vnitřní harmonii a vděčnosti se kterou se dá nejen k činnostem přistupovat.

Ale co když je babička netrpělivá a nespokojená? Hlídá dítě, přestože se jí do toho nechce, ale neřekne mu to. Jen její pohyby nejsou trpělivé, působí podrážděně a je vidět, že ji společná činnost spíše obtěžuje. Dítě se možná naučí, jak péct buchty. Zároveň si ale odnáší i něco jiného. Učí se, že neklid a nespokojenost patří ke společnému tvoření. Podvědomě přebírá babiččinu nespokojenost se životem, její netrpělivost, neochotu zapojovat se do společné činnosti a pocit, že jí vlastně nic jiného nezbývá. A tak si dítě sice odnáší úžasné buchty od babičky, ale také ten zvláštní pocit uvnitř. Pocit, že není viděné, že není přijímané, že vlastně nemá své místo. Možná se muselo jen dívat. Možná se nikdy ani nedostalo k tomu, aby si samo vzalo do rukou kousek těsta.

A tohle všechno jsme my.

Naše duše v sobě nese spoustu prožitků, situací, vzorců, reakcí a obranných mechanismů. Ale také způsoby, jak se nechráníme, protože jsme se to jednoduše neměli od koho naučit. Sedněte si dnes sami se sebou a projděte si, co vám vaši rodiče a prarodiče, ať už vědomě, nebo nevědomě, předali.

Nenásledujete náhodou jejich přístup k životu, jejich myšlení a bolest?

Jak jsou na tom vaše vztahy? Nemáte k mužům podobný postoj jako vaše matka? Neutrácíte peníze pokaždé, když vám přijdou na účet? A neříkáte si u toho: „No jo, to je celý můj život. Máma to měla stejně.“ Nebo: „Táta to měl stejně.“ Netrápí vás podobné zdravotní potíže jako vaše rodiče? Nápodoba nespočívá jen v tom, že opakujete mechanické věci, ale právě ty vnitřní. Ty které nebyly vidět pouhým okem. Zkuste o tom přemýšlet. Možná v sobě objevíte něco, co jste dosud považovali za svou přirozenou součást, ale co jste se kdysi dávno naučili žít od někoho jiného.

A kdybyste s tím potřebovali pomoci, jsem tady. Můžeme se společně podívat na vaše rodinné vzorce prostřednictvím konstelací.

Odkaz najdete níže.

Vaše kartářka Eva