Rozhovor s Andreou Grigerovou: O fontohrátkách a kartách v sametovém pytlíčku

Některá setkání prostě musí proběhnout. Takže když jsem uviděla profilovou fotografii téhle malé/ velké ženy a prolezla jí profil skrz na skrz, věděla jsem, že ji musím oslovit. Vyzařovalo z ní něco, za co by se nemusela stydět žádná lektorka osobnostně rozvojových kurzů.

Naděje a důvěra jsou slova, která s ní mám spojená, a možná právě proto jsem si tahle slova vytáhla jako první z jejího balíčku karet.  Ale abych začala od začátku. Andrea je umělkyně tělem i duší a já jsem ji oslovila proto, že mě zaujal její projekt Psychologie fontů. Požádala jsem ji o konzultaci a musím říci, že jsem nečekala, jak mě skrze typ písma (font) rozebere na nitky.

Bylo to skvělý a moc mi to pomohlo. Hlavně tedy mému webu, na kterém se teď nacházíš. Andrea mi pomohla najít fonty, které mým textům sluší a dýchám skrze ně. Nedělám si srandu. Fonty nejsou žádná sranda. Ke každému člověku se hodí jiný typ. Špatným fontem se dá i zabít. Text samozřejmě.

Po naší konzultaci jsem Andreu začala bedlivě sledovat a hltat, co dělá, a přemýšlet o fontech úplně jinak než doposud.

Kdo je Andrea Grigerová?

Ukazuje lidem, že fonty je ovlivňují každý den. Že jsou takovou neverbální řečí, díky které zvládnou v textu předat nejenom informace, ale i pocity a emoce. Už několik let zkoumá psychologii fontů a je si jistá, že výběr fontu prozradí o člověku velmi mnoho.

Andrea je Fontolog, takhle svou vášeň pro fonty pojmenovala. Zprostředkovává svět fontů ostatním lidem, aby byli sví nejen obsahem, ale i formou svých textů a webů. Aby dokázali jenom výběrem písma zabrnkat na správné struny a aby se našli. Zároveň, aby si k sobě přitáhli ty správné čtenáře a klienty. To všechno a ještě víc totiž fonty umí.

Loni na podzim pak Andrea vypustila doslova (pro mě určitě) bombu. Vytvořila nádherné karty. Jmenují se Fontohrátky – karty, které otevírají duši, a právně z nich jsem si vytáhla karty NADĚJE A DŮVĚRA jako první.

Pozor nejde o vykládací karty nebo Taroty. Tohle jsou, dá se říci, sebekoučovací karty. Když jsem zjistila, že na ně Andrea sama šije pytlíčky, věděla jsem, že je musím mít. Jsou vymazlené do posledního detailu a ten pocit, když jsem je vybalila… Na dotek jsou doslova úchvatné a já to rozhodně můžu posoudit. Mýma rukama prošlo už mnoho balíčků karet, ale málokteré byly takové, jako ty Andrejčiny.

Ty jo, teď už to vypadá jako PR článek, ale fakt není. Je to rozhovor s touhle úžasnou ženou, aby sis ji mohla osahat aspoň skrze mé řádky. Nevadí, že nemáš svůj web, ale určitě někdy budeš mít třeba svatební oznámení, a tam by stálo za to, mít ho vymazlené fontem, který je ten váš. Andrea už spolupracovala i na několika knihách, aby je oblékla do správného fontu.

Andrejko, psala jsem v úvodu o kartách, ale moje otázka míří jinam. Jsi velmi empatická a vnímavá žena. Jsou ti někdy tyhle vlastnosti na překážku a kdy jsi naopak vděčná, že je máš?

Ahoj Evi, děkuji za oslovení a rozhovor, na naši spolupráci ráda vzpomínám.
Empatie a vnímavost je dar, i když vypadá někdy jako Danajský. Vnímáš lidi kolem tebe mnohem komplexněji, než ostatní lidé. Slova, která říkají, jsou jenom součástí mozaiky, která se ti skládá v hlavě. Charakter člověka se odráží v jeho hlase, intonaci, zvolených slovech, gestech, smíchu i pohledu. Asi daleko více vnímám tuto nevědomou komunikaci, než tu vědomou. Baví mě lidi pozorovat a poslouchat. A pak působím jako mimoň, když reaguji na to, co vysílají neverbálně a ne na slova, která říkají. Uvědomila jsem si, tento můj dar může být pro druhé i pěkně otravný.

Takže se ho snažím používat pěkně soukromě a nenápadně. Vnímám potřeby druhých, to, jací jsou, a pomáhá mi hodně v mé práci. Když vybíráme písmenka, která mají stejný charakter jako klient, je to k nezaplacení. Fonty musí ladit s tím, jak se člověk vyjadřuje, jak vypadá a jakou má povahu. Ale naučila jsem se nedávat druhým nevyžádané názory a rady. Ne vždy je na to vhodná chvíle a ne každý je potřebuje slyšet.

Takže mi na překážku není, od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to, co vnímám, nemusím pouštět dál. A jsem naopak vděčná za to, že ho mám, umožňuje mi vidět svět v mnoha odstínech a valérech barev, ne jenom v základní paletě.

Jaké vzdělání máš, co máš vlastně vystudované a proč sis to zvolila?

Mám vystudovanou francouzštinu a výtvarné umění na Masarykově Univerzitě v Brně,  část studia jsem strávila i na l´École des Sciences Humaines ve Štrasburku a l´École des Beaux Arts v Bretani. Volba to pro mě byla jasná, jazyky mi vždy šly a odmala jsem tvořila. Proto i ta písmenka.

Na vysokou vzpomínám často a s vděčností. V kruhu na vysoké jsme studovaly jenom dvě, měly jsme téměř soukromé hodiny u skvělých profesorek, nic nám nedaly zadarmo. Ve Štrasburku jsem se ponořila do francouzské literatury, miluji od té doby hlavně absurdní drama. A v mé milované Bretani jsem nechala u oceánu, majáků a skal srdce. Jednou se tam stejně odstěhuji, k menhirům a megalitům.

Nedá mi to se nezeptat – Andrejko, vidíš někdy věci, které druzí nevidí? Myslím třeba bytosti přírody nebo věříš aspoň ve svět mezi nebem a zemí?

Evi, nevidím. Nevidím bytosti přírody, ani žádné jiné. Ale myslím, že právě díky empatii a vysoké citlivosti dobře funguji jako prostředník mezi druhými a… Vlastně nevím čím. Něčím, co je právě ten svět mezi nebem a zemí.

Vím, že při konzultacích nad písmenky vidím naprosto jasně nejen charakter člověka, ale i úkoly, které řeší a výzvy, se kterými bojuje. I když o nich nemluví. Fonty jsou v tomto případě jenom takový mediační nástroj. Tak vznikaly i mé karty, o kterých jsi mluvila, hlavně texty z druhé strany, které popisují náboj každého fontu. Když  jsem se na ně podívala za týden, nevěděla jsem, že jsem je psala já, jenom jsem si řekla „ty jo, to je fakt dobré!“.  Díky těmto zážitkům věřím na svět mezi nebem a zemí. Věřím, že člověk má duši, která má tady své poslání. A je to velmi uklidňující.

Když jsi vytvářela karty Fontohrátky, jaké to bylo? Jak jsi se cítila v každé fázi jejich vývoje? Ptám se na to proto, že věřím, že všechno co tvoříme pro druhé, ovlivňuje i nás samé a přináší nám to velmi očistný potenciál. U mě třeba vytvoření on-line kurzu Alchymie Tarotu byla očista jako… budu slušná.. Velká očista. Jaká fáze byla nejtěžší a naopak, co pro tebe bylo nejlehčí?

Karty nevznikly z čisté vody, ale z Fontohrátek, které jsem už dva roky publikovala na mé FB stránce Psychologie fontů. Bylo tedy velmi jednoduché je vzít a vybrat takové, které spolu ladily. Vypustila jsem „jednoduchá“ témata jako roční období, káva, čaj, déšť (i když ten mám obzvlášť ráda) a zvolila jsem témata, která řešila emoce. Těžké, jako Smutek nebo Důvěra, i radostnější, jako třeba Radost a Kreativita. To byla ta jednoduchá fáze. Jednoduché bylo i dodělat Domov a Lásku, které mi do celku chyběly. Chtěla jsem, aby každé téma bylo přítomné v každém člověku. Myšlenky, nad kterými denně přemýšlí a určitě ho zajímá, jak je vnímají jeho blízcí. Zásadní věci, které tvoří život.

Ale velkou lekcí pro mne byla spolupráce s ilustrátorkou. Myslela jsem si, že nenajdu takovou, která by dokázala zachytit mé mnohovrstevné texty do jednoho obrázku. Například pro Domov jsou 4 karty, jedna pro domov tvořený lidmi, druhá pro domov tvořený péčí, třetí pro domov stojící na domu (bytu), ve kterém jsme vyrůstali, a poslední domov, který vychází z naší podstaty a nosíme si ho v sobě. A k tomu všemu má stačit jeden obrázek? Byla jsem si jistá, že budu muset dělat kompromisy a dlouho hledat. Předem naštvaná, proč si to nemůžu namalovat sama. Nedůvěřovala jsem, že by někdo mohl zachytit vše, co chci do karet vložit.

A bylo to úplně jinak. Dostala jsem se k malířce Veronice Maliňákové, která bydlí 10 minut ode mne. A to jsem hledala po celé republice. První obrázek byl těžký, ladily jsme svá očekávání, ale od druhého jsem vždy řekla jenom „úžasné“. Její obrázky mají tolik rovin a jsou tak hluboké, že jsem si rochnila blahem. Byly a jsou dokonalé a dodaly textům a fontům přesně tu hloubku a krásu, jakou jsem si vysnila.

Takže pro mne to byla velká lekce v důvěře, že nemusím vše dělat sama a jsou lidé, kteří to dokážou lépe než já.

Co ty a osobní rozvoj? Absolvovala jsi někdy nějaké sebevzdělávací semináře a pokud ano, jaké z nich ti nejvíce pomohly na tvé cestě?

Já mám pocit, že až se přestanu vzdělávat, tak přestanu žít. Vzdělávám se ale hodně sama, čtu, přemýšlím a sem tam jdu na nějaký seminář nebo přednášku od člověka, který mě osloví. Nevybírám si tolik podle tématu, ale podle osobnosti přednášejícího. Vnímám to tak, že od moudrého člověka se vždy mám co přiučit a je jedno, na jaké téma přednáší.

Jako introvert mám nevýhodu, že hodně přemýšlím a každý podnět potřebuji zpracovat. Proto si hodně vybírám, čeho se zúčastním a musím si pak vždy dát prostor nové myšlenky zpracovat a zažít. Jinak bych si z nich nic nevzala, propluly by mnou a nezanechaly žádnou stopu. Obecně mám pocit, že jsme informačně přehlceni a chybí nám právě ten čas podněty zpracovat v sobě a něco si z nich také vzít a uplatnit ve svém životě.

Mám poslední otázku, co ty považuješ v životě za nejdůležitější a bez čeho se my lidé podle tebe neobjedeme. Může to být vlastnost, stav bytí, nějaké zdroje… prostě cokoli, co tě během mé otázky napadlo.

Honí se mi toho v hlavě hodně. Asi v souvislosti s poslední odpovědí mě napadá, že nejvíce potřebujeme vědět, co je to důležité. Vědět, co chceme a co nechceme. A nehledat to venku, ale naučit se naslouchat sami sobě. Své intuici a svým potřebám. A respektovat, že někdo jiný, a třeba i hodně blízký, to může mít úplně jinak. Když si vezmete 4 karty Smutku, každá je jiná, každý smutek je jiný a každý z nás si vytáhne právě ten svůj. A bude ho hluboce prožívat. Nemůžeme porovnávat, který smutek je lepší a který horší. Každý máme právě ten svůj. A nepotřebujeme nutně, aby ho někdo druhý chápal, ale potřebujeme, aby ho respektoval. Takže vědět, co je naší podstatou, co je pro nás důležité. Kdybychom toto všichni věděli, tak jsem si jistá, že by bylo mnohem méně nedorozumění a konfliktů.

Než se s tebou rozloučím, mohla bych tě požádat, abys mým čtenářkám vytáhla jednu z tvých karet a napsala její poselství?

Děkuji ti za rozhovor. Jsem moc vděčná, že jsi k němu svolila a že jsi se mě a mým čtenářkám otevřela. Přeji ti na tvé další cestě mnoho inspirace a ať tě múza neopouští.

Evičko, děkuji za důvěru i za rozhovor. Moc ráda jsem si s tebou přes písmenka popovídala.

Ze sametového pytlíčku jsem vám vytáhla kartu Domov ve vašich blízkých.

Místo, kde jsou vaši nejbližší, kde večer cítíte dětské ruce okolo krku a ráno v koupelně vůni po holení. Místo, kde se potkáváte u společného jídla a nemíjíte se. Místo, kde nic není podstatné a důležité, kromě toho, že jste spolu. Ani světadíl, ani stůl po dědečkovi, ani teplá večeře. Není vždy naklizený a nelpí na věcech. Ale rozhodně je v něm vždy čas na popovídání, mlčení u bylinkového čaje anebo blbnutí v dětské postýlce. Co na tom, že bude celá zmačkaná anebo do ní v zápalu hry skočí i pes. Když se z bytu nebo domu stěhujete, neztrácíte domov. Ten je ve vašich blízkých.

Andreu najdete: 

web: www.psychologiefontu.cz ,  www.fontohratky.cz

FB: Psychologie fontů

IG: Psychologie fontu