Vzpomínka na něj…

Tento příběh jsem prožila v roce 2012.

Brněnské náměstí zmizelo a před mýma očima se najedou, otevřela vzpomínka (regrese), která byla zasunutá v mém podvědomí. Nechtěla jsem věřit tomu, co jsem viděla, ale příběh se rozvíjel. Čas se rozplynul a já měla možnost nahlédnout do své dávné minulosti.

Měla jsem strach o tom mluvit. Bála jsem se odsouzení. O „mém“ příběhu vědělo jen pár mých nebližších.

Čtenářky, které si mou regresní vzpomínku přečetly před vámi, si spojily Rebeku s Máří Magdalénou. Není to však příběh o Máří.  Je to příběh Rebeky.

Nikdy na něj nezapomenu

Dal mi obrovskou lekci pokory, kterou jsem přijala po více než dvou tisících letech. Někdy prostě nemusím mít pravdu a nemusí se věci dít tak, jak si myslím, že je nejlepší.

Rebečino vyprávění:

• Zlobil mě tím svým blaženým úsměvem.
• Přivádělo mě k nepříčetnosti jeho pohlazení po vlasech.

Mluvili jsme spolu jako nejlepší přátelé, ale já jsem cítila mnohem více. Milovala jsem ho za hranici pochopitelného. Myslela jsem si, že k sobě patříme my dva. Žila jsem v tom přesvědčení několik let. Nedal mi ani jednou najevo, že by to mohlo být jinak.

• Poprvé jsme se spolu milovali.
• Zplodili spolu dvě děti.

Když se vydal na cestu, věděla jsem, že nemohu zůstat. Musela jsem jít s ním.

Ta „druhá“

Byl konec našemu tajnému milování. Našim výletům napříč vesmírem. Nebylo mi díky té druhé dovoleno ulehnout znovu do jeho lože. Na své cestě potkal JI. Prý k sobě patřily. Všichni o ní mluvily jako o té jediné, ale přišla až po mně.

• Být první bylo darem i prokletím.
• Nešlo mi odejít.
• Nešlo mi ani zůstávat ve svém středu, abych se netrápila.

Žárlila jsem na ni a záviděla jí lásku a přízeň toho, koho jsem milovala. Ničila jsem se myšlenkami. V čem byla ona lepší než já? Uvěřila jsem, že si ji vybral, protože já byla horší.

Byla jsem moc lidská.

Moc temperamentní. Moc živelná a můj jazyk byl jako břitva. Byli jsme si rovni, ale nepatřili jsme k sobě. Vysmívala jsem se mu pro jeho naivitu, když svým bratrům vysvětloval to, co mohli pochopit až o mnoho let později.

S otevřenými ústy mu naslouchali, ale uši měli zavřené. Neuvěřitelně ráda jsem je provokovala. Nesnášeli mě a nechápali, proč se on se mnou baví. Byla jsem jenom žena a on mi tolik dovoloval.

Moje vize začaly být intenzivnější a intenzivnější. Viděla jsem ho v nich umírat násilnou a bolestnou smrtí.

• Prosila jsem ho, ať se skryje.
• Ať uteče a nepromarní svůj život.
• Ať je třeba s tou druhou, ale živý.

Milovala jsem ho celou svou duší a srdcem.

Smál se a konejšil mě. „Všechno je v pořádku, neboj se o mě. Ty zůstaň taková, jaká jsi, a naplňuj svůj úkol skrze službu. Využij svůj dar k pomoci ostatním. Konej“.

Stále vidím jeho oči. Nejlaskavější oči, jaké jsem kdy viděla. Nikdy žádné nebyly, jako ty jeho. Nikdy se na mě po mnoho dnů nikdo nedíval tak, jako se díval on. Chybí mi.

• Jeho oči.
• Jeho úsměv.
• Jeho moudrost a vědomí.
• Jeho laskavost a pochopení.
• Jeho schopnost naslouchat a promlouvat k druhým.

Nenáviděla jsem všechny, kteří na něj vztáhli ruku. Všechny, kteří se snažili jeho světlo uhasit a nasazovali mu psí hlavu, aby zaseli strach tam, kde on zasel lásku.

Když umíral, byla jsem daleko od něj. Nemohla jsem se dívat, jak ho obětuje temnota pro svůj vlastní záměr a po tisíce let bude jeho jméno zneužíváno a jeho linie vražděna, aby světlo bylo zcela zahubeno.

Neposlechla jsem ho. Nepoužívala jsem svůj dar vidění, abych pomáhala. Trestala jsem sama sebe za to, že jsem ho nedokázala přesvědčit, aby se neobětoval. Umírala jsem s obrovským pocitem viny, že jsem nebyla dostatečně přesvědčivá. S pocitem, že jsem vinna a že je to mé selhání.

Umřela jsem hlady a žízní, protože jsem se rozhodla, že si nezasloužím žít. Umřela jsem daleko od něj v poušti, kde stála studna, ale já se odmítala napít.

Tím skončil nejen Rebečin život, ale i vyprávění příběhu.

Teď chvíli zase za Evu.

Díky tomuhle příběhu jsem pochopila několik věcí nejen o sobě, ale o nás všech. Chtěla bych se s tebou podělit o pár myšlenek, kterým jsem porozuměla.

• Tvé přání a touha nemusí být přáním a touhou toho druhého.
• I když jsi přesvědčená o pravdivosti svých pocitů, neznamená to, že jsou v souladu s cestou druhého a musí tvé pocity sdílet a následovat.
• Je potřeba respektovat cestu druhých, i když je v rozporu s tvou vlastní.
• Odsuzování druhých se následně obrátí proti tobě (co zaseješ, sklízíš).
• Vina je jedem pro tvou duši, který ji otráví.
• Svobodná vůle je základem každého vztahu.
• To, že si vybere jinou ženu, neznamená, že ty nejsi dost dobrá.

Nechám teď promluvit jeho: Čekám, až dojdeš na začátek. K němu je však ještě dlouhá cesta. Pak se tam potkáme a dál už půjdeme společně.

Myslela jsem si, že na začátku vždy stojíme a nemusíme tam chodit, ale začátkem ON myslí otevřené srdce a v té chvíli to dává smysl.

Chci vysvětlit ještě myšlenku o temnotě: “nemohla jsem se dívat, jak ho obětuje temnota pro svůj vlastní záměr“.
Nechtěl Rebece naslouchat, když ho prosila, ať se nenechá zabít. Byl přesvědčený, že musí zemřít. Rebeka se na něj tak moc zlobila, že svůj život zahodí, až ho ve své bolesti proklela. Když jsem článek posílala kamarádce Marušce, zeptala se mě, jak to myslím s tou temnotou. Najednou se mi ukázalo, co Rebeka srze bolest, kterou prožívala, nemohla vidět. To, co nazýváme temnotou, mělo svůj plán, který chtělo naplnit, a kdyby nebylo Jeho oběti, děly by se tady ještě mnohem horší věci, než se dějí. Díky své oběti rozsvítil a rozsvěcuje tisíce světel v našich srdcích a vrací nás k lidskosti.