Strach v dětských postýlkách – maminko, já se bojím …

Děsilo mě vidět, cítit a slyšet je kolem sebe.

Přetahovala jsem si peřinu přes hlavu a plakala a volala mámu. „Volala“, to slovo bylo v mém podání spíš vyděšené tiché kníkání a naříkání. Přes tři místnosti mě nikdy nemohla slyšet. Intenzivně jsem na ni myslela a ona občas přišla. Rozsvítila a našla mě vyděšenou.

„Evičko, máš moc bujnou fantazii. Běž zase spát. Nemáš se čeho bát. Vždyť tu nic není.“

Ano, ve chvílích kdy přišla ona a rozsvítila, tam opravdu nic nebylo.

Jenže byly chvíle, kdy nepřišla a já i přes peřinu cítila, jak se mě dotýkají a slyšela jsem zvuky. Nerozuměla jsem jim, ale vím, že ke mně mluvili. Když jsem je začala vidět, byly mi asi necelé tři roky a trvalo to dlouhých deset let.

Viděla jsem mrtvé lidi

Mrtvé a navíc připoutané tady na zemi. Ne všichni byly hezcí a udržovaní. Někteří vypadali jako zombie. Jejich tváře byly poničené a děsivé. Až v dospělosti jsem zjistila proč. Když svlékneme tělo, ukáže se duše v pravém světle. Je formovaná podle “činů a hříchů“. A že některé byly děsivé, už jsem psala.

Bytostně jsem nesnášela tmu, klid a samotu. V těch chvílích ke mně přicházeli a já nevěděla, co mám dělat. Šíleně jsem se jich bála. Bála jsem se, že mi ublíží. Škoda, že tenkrát jsem nevyrůstala vedle vědomější maminky, která by nejen nepopírala jejich existenci jen proto, že je sama neviděla, ale zároveň by mi vysvětlila, co můžu dělat pro sebe i pro ně.

Nejhorší pro mě jako pro dítě bylo, že mi nikdo nevěřil a já tak na to byla sama.

Nikdo mi nedůvěřoval a oni se vraceli. Postupně jsem přesvědčila samu sebe, že mám opravdu bujnou fantazii a že nic takového vlastně není. Úplně jsem to potlačila. Úplně vlastně ne, zůstalo mi to, že jsem je uměla vycítit, ale už jsem je neviděla a neslyšela.

Jednou ale přišel den, kdy jsem je potřebovala začít znovu vidět a slyšet.

Už jsem pár let vykládala karty. Odpovědi jsem intuitivně cítila v sobě, ale obrazy a vize mi tenkrát ještě nepřicházely. Cítila jsem anděly, víly, přírodní bytosti, čarodějky, bohyně, ale neviděla jsem je a neslyšela, tak jak slyším vás. „Co proto mohu udělat?“ ptala jsem se jednoho léčitele. Odpověď jsem vlastně ani slyšet nechtěla. „Chceš vidět anděly? Pak znova uvidíš i duše.“

Zas až tak jsem ty nádherné okřídlené bytosti vidět nechtěla.

Brrrr, znova vidět to, co mě tak děsilo?

Ano, ona má totiž mince dvě strany. Když popřeme  jednu stranu, tak zároveň zavíráme možnost i té druhé projevit se. Je to jako ve vztazích. Když uzavřeme své srdce před další možnou bolestí, zavíráme ho i před láskou. Postupně jsem si své vnímání otevřela a dneska vidím i slyším. Stačilo vědomé rozhodnutí a malý rituál, který jsem si intuitivně vytvořila.

Proč to ale všechno píšu?

1. Chtěla bych, aby další děti nezažívaly strachy, které jsem prožívala každý večer, když ke mně přicházeli.
2. Ráda bych inspirovala rodiče k tomu, aby dětem netvrdili, že něco takového jako duchové neexistuje a tím je nenechávala v té situaci samotné.
3. Ráda bych, aby rodiče se svými dětmi o tom mluvili a dali jim návod, jak s tím pracovat.

Milí rodiče,

chtěla bych vám vysvětlit, co se vlastně u vás doma děje.

Představte si, že vaše děti jsou malá sluníčka. Nádherně svítí a jak víme, tak světlo přitahuje hmyz. Můžete si myslet, že duše jsou právě tím hmyzem, které světlo vašich dětí potřebuje. Nebojte se, jsou to duše a ne upíři, takže vaše děti nepřišli vysát. Ty duše podvědomě cítí, že jim právě vaše děti mohou pomoci. A když ne děti, tak vy určitě.

Představte si, že jste odejeli někam na dovolenou a tam jste se ztratili. Budete hledat cestu sami na vlastní pěst anebo se začnete ptát lidí na cestu?

A přesně tohle je to, co hledají duše u vašich dětí – CESTU.

1. Děti jsou světlo.
2. Duše kráčí ke světlu.
3. Světlo podvědomě evokuje druhý břeh.
4. Vaše děti nebo vy jim na druhý břeh můžete pomoci.

Strach celé situaci nepomáhá, naopak blokuje situaci

Děti jsou moudré, a když jim vysvětlíte, že ty dušičky je nechodí strašit, ale naopak k nim chodí, protože hledají pomoc, věřím tomu, že rády pomohou. Vysvětlete svým dětem, že jsou v bezpečí v každém okamžiku a pod ochranou svých strážných andělů a navíc jim, kdykoliv si požádají, přijdou na pomoc i další bytosti světla. Prostě a jasně je důležité, aby se cítily v bezpečí a měly od vás podporu. Pro veliké Strašpytlíky bych doporučila Bachovy esence a klidně nějaké kameny – růženín, křišťál nebo borce v ochranných kamenech ČERNÝ TURMALÍN..

Je jedno, kdo z vás je větší Strašpytlík a kámen nebo kapičky bude užívat či používat 😉

Když vytvoříte atmosféru bezpečí a důvěry, vysvětlete dětičkám, že se společně pomodlíte za tu dušičku a že zavoláte Archanděla Michaela a jeho pomocníky, aby duši hledající světlo odvedli. Modlitbu a volání na Michaela si vytvořte, jak budete cítit. Modlitba může být i přáním štěstí té duše. Pak požádejte společně Archanděla Michaela o to, aby si dušičku převzal do své náruče a péče a odvedl jí na místo, které je pro ni určené.

Někdy se duším nechce odcházet, protože mají strach, kam přijdou.

Všichni lidé si zasloužíme soucit a lásku, stejně tak si jí zaslouží i duše, které chybovaly a ne vždy se chovaly hezky. Můžete zapálit svíčku za duši, které se nechce odejít a popřát jí hodně štěstí.

I tak může vypadat vaše modlitba:

„Milá duše,

vím, že máš strach a bojíš se pokračovat na své pouti dál. Neměj strach, vždy existuje NADĚJE a tu máš i ty. Jednou najdeš klid a lásku. Pokračuj ke světlu. Archanděli Michaeli, prosím, abys tuto duši odvedl tam, kam dojít má. Prosím, podpoř ji a dodej důvěru.“

Cítíte po přečtení řádek úlevu a pochopení? A teď si představte, co tohle vědomí udělá s vašimi dětmi. Strach se rozpustí v lásce a ony navíc získají prožitek, že i tohle mají ve svých rukách. Nejen, že je rodiče milují a chrání, ale že jim také rozumí a jsou vždy při nich.

Nezapomeňte jim říci, že tohle kdykoliv zvládnou samy, ale že jim vždy rádi, budete-li nablízku, pomůžete. Věřím, že vaše děti velmi brzy najdou způsob, který bude jen ten jejich a také, že tím, že nepotlačí svou schopnost vidět i na druhý břeh, zůstanou spojené se svou intuicí.

Tip:

„Vaše děti můžou hledajícím duším říci, aby nerušily jejich spánek a počkaly mimo místnost. Slíbit jim pomoc, ale zároveň nastavit pravidla, která budou vyhovovat oběma stranám. A nemusíte se bát být více důrazní (i vaše děti), některé dušičky jsou trochu tvrdohlavější“.